„Je to v těchto vedrech a ochlazeních trochu únavné. Zejména když nám stále někdo vypráví, jak se svět hroutí do nicoty a my s ním. Ale přece jenom jsem nemohl přehlédnout akci Prague Pride, které sice chtěli dodat lesku a peněz různé pražské pokleslé celebrity, ale celkový dojem z toho všeho byl trochu rozpačitý,“ konstatuje na začátek Rozjezdu Zdeněk Zbořil. 

„Víme sice, že v našem pokleslém provinčním a vulgárním prostředí se nemůžeme dočkat zábavy a podívané jako na jarním maškarním festivalu Festa delle Maria v Benátkách na jeho Velkém plesu maškar, a trvá to skoro dva týdny, ale přece jen vulgárnost a deficit estetické úrovně na akcích v Praze je pozoruhodný. Dokonce i srovnání s menšími festivaly v různých evropských městech je nad úrovní pražské metropole. A to nemluvím o Moravském Slovácku, kde skoro v každé dědině takové události věnují větší pozornost,“ dodal.

Lesk pražskému srocení „domněle nezávislých volnomyšlenkářů nedodali ani exprimátor, ani dočasně úřadující ministři, kteří historii emancipační manifestace podobných myšlenek nevěnují svou aktuální pozornost“. „Předpokládejme, že o tom něco vědí, ale zapomínají na dvě věci. Že k evropské kulturní tradici patří i tisíciletý vývoj mezi sexem a dědictví božského Eróta. Snad je to i proto, že chtějí zapomenout na ještě nedávno ve viktoriánské Anglii připomínaný hřích „volné lásky“ připisovaný evropským anarchistům, socialistům a komunistům,“ popsal.

U nás doma to bylo trochu méně upjaté, ale popularita „kněžky volné lásky“, Rusky Alexandry „Šury“ Kollontajové, se šířila již v letech před první světovou válkou. Ale zejména po ní, když vyšla v češtině před více než sto lety (1925) její slavná přednáška a knížka Cestu okřídlenému Erosu (jinde jinak i jako Leť, okřídlený Eróte!). Později byla několikrát vydaná jako soukromý tisk, mj. i proto, že autorku potkal osud pravověrných bolševiků, ale pracovala ve službách diplomacie SSSR téměř až do konce svého života (1952). Dnes by na Prague Pride do Prahy nemohla, za prvé byla Ruska, za druhé bolševička a přežila všechny možné tzv. stalinské represe,“ uvedl Zbořil.

Doktor Zbořil samozřejmě také sledoval události okolo pana dr. Fremra, schváleného Senátem PČR do funkce Ústavního soudu. „Osobně se ho dotklo, že ve svém hlasování mu vyslovili vážení senátoři a senátorky důvěru, ale později, po objasnění nových okolností, o kterých se opožděně dozvěděli od svých kolegů Marvanové a Hilšera, se snažili vylhat ze svého práva a své výsostné pravomoci. A dnes hledají, jak je předat někomu jinému. Upozornili nás nejen na to, jak to v Senátu chodí, ale protože my do jeho kuloárů nemáme přístup, můžeme se domnívat, že se tam, jak říká prostý lid, hraje nějaká levá,“ vzkázal.