Základní chybou je už to, že v Česku byla demokracie zbožštěna do takové míry, že ze slova „demokratický“ se stalo superlativum, tedy když je něco demokratické, tak je to dobré a naopak, co je špatné, je nedemokratické. Kdo chce vidět příklady, nejkřiklavější se nacházejí v prohlášeních spolku Milion chvilek pro demokracii a jeho podporovatelů, kteří každého, kdo se jim nezdá, považují za nedemokratického. Ale ani někteří čeští politici tomuto stylu myšlení neušli.

Demokracie je způsob vlády. Vzhledem k tomu, že na světě jsou stále i jiné než demokratické vlády a z historie víme, že demokracie nebyla vždy prevalentní, tak je nasnadě, že se nejedná o jediný možný a fungující způsob vlády. Slovo demokracie pochází ze dvou řeckých slov, jedním z nich je kratos, tedy síla či moc, a démos, neboli lid. Demokracie je tedy systém, jehož samotným základem je teze, že moc vychází z lidu.

Je to právě slovo „lid“, které je v demokracii tak důležité. V Česku je však toto slovo zprofanové, vzhledem k tomu, že se jím tak často oháněli komunisté. Lidové milice, Obrana lidu a samozřejmě nesčetné zmínky v projevech komunistických pohlavárů. Ale bez lidu skutečně není demokracie a není dobře, že se na to zapomíná a že se tento fakt vytěsňuje.

Fotogalerie: - V kolébce prezidenta

Co je tedy lid? Lid jsou lidé, kteří mají něco společného, které něco spojuje. Jazyk, kultura, národní cítění, zájmy, místo, názory, náboženství i rasa, základy demokracie mohou být velice široké. Lid jsou lidé, kteří toho mají společného tak moc, že svým spoluobčanům věří natolik, že jim dovolí o sobě rozhodovat, nastavovat pravidla a ovlivňovat tak jejich život. A i když třeba zrovna jejich strana nebo zástupci nejsou u vlády nebo nerozhodují, stále se jim vyplatí v tomto demokratickém celku zůstávat. Demokracie je konsenzus, konsenzus, že se demokraticky zvolení držitelé moci budou starat i o ty, kteří je nevolili, protože jsou součástí jednoho lidu.

Pokud je tento princip porušen nebo zapomenut, ti, jejichž zástupci nevládnou, si velice brzy začnou klást otázku, proč by v demokracii měli zůstávat, proč by svým spoluobčanům měli dovolovat o sobě rozhodovat, když nectí a nerespektují tento základní princip, a hlavně, proč by o sobě měli nechat rozhodovat lidi, kteří jsou jim cizí, se kterými již nemají společného dost na to, aby jim bylo možno věřit, že mají na zřeteli i jejich zájmy. Z procesu voleb se pak vytratí demokracie a zbyde jen hlasování.

Tolik k teoretické rovině. Zpátky ke konkrétním příkladům, ke konkrétnímu Česku. Kde demokracie v poslední době dostává na frak. Nebezpečně blízko k rozpadu demokracie se Česká republika přiblížila za covidu, kdy vláda Andreje Babiše a sociálních demokratů zapomněla, že zákony a nařízení musí být vymahatelné, smysluplné, splnitelné ale především přijatelné. S postupujícím časem se Česko více a více dostávalo do stavu, kdy si vláda vyhlašovala, co chtěla, a lid dodržoval také co chtěl. Že se pak nejedná o demokracii, ale o anarchii, by mělo být zřejmé.

Následovaly volby, ve kterých zvítězila koalice SPOLU a hnutí STAN. A to kvůli tomu, že celých 19 % hlasů propadlo. Mírně řečeno, stav, kdy v zastupitelské demokracii nemá devatenáct procent těch, kdo se na demokracii aktivně podíleli (tedy přišli k volbám), své zástupce, není ideální. Kromě toho, propadlé hlasy byly v drtivé většině pro strany, které se proti současným vládním stranám vymezují. Opatrný člověk by usoudil, že ve vládě je pak třeba být pokud možno smířlivý, když zastoupení v parlamentu neodpovídá vyjádřeným přáním ve volbách a když podstatná část voličů nemá své demokratické zástupce, tedy demokracie pro ně nefunguje tak, jak by měla.

Fotogalerie: - Na podporu Tibetu

Než začala válka na Ukrajině, vláda se opatrnosti docela i držela. Ale to vzalo brzy za své. Po začátku války adoptovala vláda přístup „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ a „Se Západem na věčné časy a nikdy jinak“. A ty, kdo nešli s nimi, začali příznivci vlády, ale i někteří její členové, častovat přezdívkami jako dezolát, kolaborant, proruský šváb a tak všelijak podobně. A hlavně, začali dotyčné obviňovat, že chtějí v Česku zrušit demokracii.

A to už je nebezpečné. Jakmile začne jedna strana prohlašovat, že by se někdo, nějaká skupina měly z demokratického rozhodování vyloučit (notabene z důvodu ochrany demokracie), zahrává si s občanskou válkou. Ano, je to odvážné tvrzení, ale je tomu tak. Největší ochránci demokracie si ji tímto uzurpují, z jednoho lidu dělají dva nebo více a jen jeden „lid“ – ten jejich, má právo rozhodovat.

České republice nepomáhá, že vyloučení z demokracie tu má dlouhodobou tradici. Přišlo již po válce, při ustanovení Národní fronty, kdy strany mimo frontu kandidovat nemohly. Dalších 40 let komunismu je pak ukázkovým příkladem, ovšem ani porevoluční zásada „s komunisty se nejedná“ příliš demokratická nebyla. Pokud je nějaká strana v demokracii pouze trpěna, není to o moc lepší, než když je zcela vyloučena. A stejný přístup pak podědil jednak Andrej Babiš, ale také hnutí SPD.

Současná vláda si zahrává. Její politika nemá na prvním místě občany České republiky. Alespoň to vláda neříká. Z úst žádného vládního přestavitele nezaznělo: „Jste pro nás důležitější než Ukrajinci. Ano, i vy, kteří jste nás nevolili.“ Čas od času zazní, že vláda nikoho nenechá padnout, že těm a těm pomůže. Jenže to je almužna, ústupek, ohlodaná kost vržená hladovým psům, politický ekvivalent „ale to víte, že vás máme taky rádi“.

Fotogalerie: - Odboj v Teplé

Vláda buď nijak nezastírá, že její rozhodnutí budou mít negativní dopad na české občany, nebo se snaží vymluvit, že „to všechno Putin“. A ty, kdo s tím nesouhlasí, prohlašuje za ohrožení České republiky, ohrožení demokracie, atd. Je celkem pochopitelné, proč to vláda dělá. Její voliči by jí prohlášení, že pro ni jsou důležitější voliči protistran než Ukrajinci, neodpustili.

Jenže takto demokracie umírá. Že momentálně vládnoucí strana jedná na úkor voličů protistran je ještě celkem očekávatelné a přijatelné. Dokud se zároveň nesnaží dotyčné vyloučit z demokratického procesu nebo nepřekročí únosnou míru. Ale nastává tady nebezpečná situace, kdy vláda preferuje občany cizího státu před svými. Tedy ty, kdo součástí již zmíněného „lidu“ prokazatelně nejsou. K tomu se ne nezanedbatelná část vládních voličů považuje za Evropany, tedy opět za jiný „lid“ než zbytek.

A tak se pomalu ale jistě dostáváme do situace, kdy jedna skupina lidí dochází k závěru, že jí vládnou nepřátelé, a druhá, že jí chtějí vládnout nepřátelé. Nemělo by být nutné vysvětlovat, že takto začínají občanské války. Ale zřejmě je.

Autor je redaktor ParlamentniListy.cz

Psali jsme:

Šel vyjednávat s policií. Celé jinak. Ševčík podrobně k „Aféře muzeum“

Takhle to začíná. Zbořil k Václaváku a tomu, co bude dál

„Útok.“ Němcová se zhrozila. Avizovala, co nedovolí

Vrazi, teroristé! Od ODS k Václaváku. Mrazivý postřeh

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.