Jan Šafařík provozuje v Česku kurzy obranné střelby Paladin Academy. Expert na střelby, který se prý kolem zbraní pohybuje už třináct let a absolvoval i kurzy v USA, se před časem rozhodl využít své dovednosti a zkušenosti ve prospěch napadené Ukrajiny, kam se dobrovolně vydal jako ostřelovač a instruktor.
Své vlastní zážitky a poznatky se rozhodl popsat ve videu s názvem Drahá Ukrajino, musíme si promluvit. Na Ukrajině působil dvakrát celkem šest týdnů a prostřídal tři jednotky. Všude to podle jeho slov vypadalo stejně, odjížděl znechucen s dojmem, že vše je obrovská pračka na peníze. Jedním z důvodů je podle něj neuvážené nakládání s potravinami a dalšími zásobami včetně nulového plánování: „Nejsem vojenský stratég, ale domnívám se, že mám základní povědomí o tom, jestli chci v zimě zůstat na živu. To tam úplně chybí. Jakékoliv plánování ve válečném stavu, že bude třeba nasekat dřevo a přestat jíst z darovaného jídla a přemýšlet čtrnáct dnů dopředu. Podpora a solidarita by na Ukrajinu určitě putovat měla, válka tam existuje, lidé přicházejí o nohy, šlapou na miny, civilisti, to nechápu, zůstávají v bombardovaných městech. Často z hlouposti i pýchy, ale potřebují pomoc,“ zdůraznil Šafařík.
Vysvětlil také svoje zkušenosti s ukrajinskými organizačními a vojenskými procesy. Válečný stav popsal jako obrovský korporát, v němž více než polovinu práce tvoří plánování a organizace. „Ty boty na zemi a pušky, co střílejí, troufnu si říci, jsou jen poslední článek v řetězci. Organizace tam úplně chybí, tento mindset úplně chybí. Celé vojenské vedení, alespoň z míst, která jsem já zažil – a chápu, že nemusí být situace stejná v celé Ukrajině – naprosto postrádá jakýkoliv zdravý rozum. Často stojíte a mácháte rukama: Proč? Vždyť… Jak?“ vysvětlil frustraci z neorganizovanosti.
Šafařík: Vojáci sedí a hrají Candy Crush
Spousta věcí z jeho pohledu nedávala smysl. Viděl například v Doněcku sklady jídla naplněné po strop. „Až mi to bylo nepříjemné, protože to pěstuje nezájem vojáků, kteří se nemusejí starat, odkud a co budou jíst. Obrovské množství balené vody, přitom mají studnu, kterou by mohli vyčistit a používat. Ale proč by to dělali, když mají hromadu balené vody? Takže boty se pak čistí balenou vodou. Sušenky a další darované potraviny jedí krysy a myši, ale to nikdo neřeší, máme toho dost,“ shrnul své dojmy s tím, že tak dochází k obrovskému plýtvání. Vinu však nedává lidem samotným, ale zcela evidentně chybějícímu velení a organizaci. „Tady máte hromadu nábojů, hromadu zbraní, tam jsou Rusové a hodně štěstí. Tak nějak to je,“ poznamenal.
Chaosu přispívá i skutečnost, že nikdo z jednotky mu nebyl schopen sdělit, o jakou jednotku se vlastně jedná. Mají sice nášivku nějaké brigády, ale dále se žádná struktura neřeší. I to označil za obrovský problém především při řešení nějaké situace či požadavku skrze řetězec velení. Není komu ho sdělit, není jasné, kdo je za co zodpovědný.
Další informaci předeslal upozorněním, že „si opravdu nedělá srandu“. „Je například dvanáct lidí ve dvou týmech, mají zabrané nějaké domy, a nedělám si srandu, čtrnáct dní v kuse čumí do telefonu a hrají Call of Duty nebo Candy Crush. Neprobíhá žádný trénink – ani zdravotní, ani střelecký. Já měl trénovat ostřelovače, ale tam nejsou ostřelovači. To jsou lidé, kteří dostali pušku s optikou, a najednou jsi ostřelovač. To jsme v Battlefieldu nebo kde?“ ptal se s narážkou na známou válečnou hru Jan Šafařík a přidal zkušenost, jak si střelec prohodil zbraň s ostřelovačem, protože ho bolela záda. „Takhle to nefunguje a ani nemůže. Ve chvíli, kdy tohle udělá, tak to není ostřelovač, ale jen člověk s puškou a optikou,“ dodal k tomu instruktor obranné střelby.
Mrhání evropských financí
Výcviku a organizace se podle něj vojákům nedostává, zatímco hrdosti a pýchy je dostatek. Upozornil, že nedostatek schopností se dá pochopit na počátku války, ale vojáci, se kterými pracoval, tam byli už půl roku. „A nikdo se nesnažil, nikdo netrénuje, jen sedí na prdelích a čumí do telefonu. Celou optiku změní, když zjistíte, že každý z těch chlapů, ať už je v zákopu nebo hraje na telefonu, dostane 114 tisíc korun, ať už něco dělají, nebo ne. A odkud ty peníze dostávají? Ukrajina žádné nemá, dostávají je od nás. Vybrali je pod pohrůžkou násilí, ohrožení svobody – protože státní správa má jen peníze, které vám předtím vzala –, a pokud jim je nedáte ve formě daní, omezí vám práva, svobodu a zabaví majetek – ať je jasné, kde se ty peníze berou. A to je, co mě se*e nejvíce. Kdyby na Ukrajině rozprodali nerostné bohatství a dávali ty peníze ze svého, pak to chápu, ale jsou to naše peníze. A proto je to obrovská pračka na peníze už jen skrze tento prvek,“ prohlásil.
Psali jsme:
Kromě toho dochází prý k nesmyslnému mrhání střelivem. V Doněcku měli dostatek nábojů pro trénink, ale trénink samotný postrádal jakoukoli strukturu. „Chlapi dostanou zásobníky a tady se střílí. To není instruktor, ale správce na střelnici,“ tvrdí Šafařík. Možnost zlepšení navíc komplikuje stará sovětská vojenská struktura, která je bolestivě neefektivní. „Kdybych chtěl všechen materiál a pomoc nakupit na hromadu a zapálit, vyjde to na stejno. Ti lidé nevědí, co s tím dělat. Z neefektivity mi bylo na blití. Všichni jsou plukovníci, a cokoliv chcete udělat, musíte probrat s plukovníkem v devět hodin ráno. Ne v šest, aby bylo jasné, co se bude dít daný den. V půl jedné skončíte a o půl čtvrté je tma, protože je zima. Co asi tak stihnete vyřešit? Nic. Kdybych chtěl, aby nějaká společnost byla neefektivní, tak její fungování nastavím přesně takhle,“ sdělil s nadsázkou. Poznamenal rovněž, že není možné se na ničem domluvit dopředu.
Jan Šafařík měl jako zkušený střelec a instruktor trénovat ostřelovače nad Kyjevem. Obrovským problémem byla střelnice. „Kde máme střelnici? Tu nemáme. Je tu sniper středisko, ale potřebujeme podpis vedoucího střediska, který má dovolenou v Kyjevě a vrátí se za čtrnáct dní. Nemá zástupce, takže nedomluvíme nic. Začal jsem shánět jinou střelnici, tam jsem zase potřeboval souhlas generála celé severní armády, abych mohl vzít pět lidí na střelnici. A ten nedostaneme. Nesmysl,“ pokračoval ve vyprávění, které během hodinového videa musel několikrát přerušit z vlastní frustrace nad celou situací, kterou zažil.
Odjížděl jsem zhnusený a otrávený
Ještě absurdnější mu to přišlo v souvislosti s ním jako dobrovolníkem. „Máte tam člověka jako já, který má své náklady, je podnikatel a každý den solí ze svých peněz. Přijedete na místo za vlastní peníze, cesta na střelnici není ani připravená a oni vám řeknou, že budete týden nebo deset dní čekat, než domluví střelnici. Já ale nebudu sedět na zadku. A za to kešují peníze v rozporovaných územích 114 tisíc, mimo ně 44 tisíc. Pro představu, učitel na Ukrajině má maximálně deset tisíc měsíčně. Proč byste chtěli, aby to skončilo? Většina z nich kešuje dvakrát až třikrát tolik než v normální práci. To je nejlepší zaměstnání, které jste kdy měl. Hrabete prachy vidlemi a hrajete Candy crush,“ nevěřícně kroutil hlavou podnikatel. Domnívá se proto, že s podobným přístupem bude válka trvat celé roky. „Dokud se Zápaďáci nena*erou a nepošlou jim už ani korunu, protože je rozhazujete jako ožralí miliardáři na nesmyslných místech. Pokud chcete nakoupit optiky, které vůbec nesedí na vaše zbraně, není problém, deset, dvacet, sto. Ale pokud potřebujete dát na benzín mně, jde o neřešitelný problém.“
Ptal se pak sám sebe, jak dlouho se člověk bude snažit je něco naučit, když vidí, jak se rozhazují peníze, kolik berou a co za to dělají. „Nedělají za to nic, to je ten problém. To jsou naše peníze. Byl jsem z toho zhnusený a vydržel jen pár dnů. Moje optika se úplně změnila. Najednou to nejsou chudáci, ale povaleči. Odjížděl jsem zhnusený a otrávený. V tu chvíli nepomáhám nikomu, ale nechávám se využívat, a to je rozdíl. Dokud se to nezmění, potečou tam prachy, protože nejnákladnější jsou lidé. Kdyby alespoň trénovali, ale jsou tam půl roku, obránci Kyjeva, přijdou na výcvik na CQBéčko (Close Quarters Battle – boj v uzavřených prostorech a na krátkou vzdálenost, pozn. red.) a nemají vysílačky. Jste v tom půl roku a každý bere 44 tisíc. To se budete domlouvat praporkama nebo jak?“ upozornil na stav výcviku.
Podle Šafaříka bylo naprosto zjevné, že celého půl roku netrénovali vůbec nic. Nikdy nepřišli na to, že mají mít vysílačky, a netrápí je to, protože ani nevědí, že by měli komunikovat, protože žádný trénink neprobíhal. Pouze prvních čtrnáct dní po naverbování. „Na otázku, proč nemají vysílačky, odpoví, že čekají, až je někdo dodá. Devět z deseti neřeší vlastní připravenost. Takže když čekáte půl roku, jak dlouho to ještě potrvá? Je třeba vytáhnout si hlavu z p*dele a uvědomit si, že co si nezařídíte, to nemáte,“ řekl.
V době jeho příchodu mělo 570 obránců Kyjeva tři ostřelovače, což označil za nedostatečné vzhledem k potřebě dostatečného krytí. Snažil se proto sestavit narychlo tým lidí, sehnat jim pušky a vybavení, ale na všechno potřeboval papíry. „Musel bych se prodrat skrze rezavou pomalou strukturu a musel bych tam být měsíce, a to si nemůžu dovolit. Oni ano. Kdyby dobrovolníci dostali alespoň zaplacené náklady… Ale ti, co hrají na telefonu, dostávají 44 tisíc. Rusko má odkud brát a jejich vojáci určitě neberou 114 tisíc na frontě,“ řekl ve videu s tím, že Rusko historicky nenasazuje do bojů často Rusy, ale vojáky okolních států federace.
Lov na Ukrajince a Rusy
Varoval rovněž před podceňováním Ruska, kterému by celou zimu stačilo bombardovat jídlo, vodu, elektřinu a teplo Ukrajiny, nechat jednotky demotivovat, vysát západní svět a na jaře či v létě rozmetat ukrajinskou armádu. Potvrdil také zkazky o tom, jak se pořádají placené lovy a safari na Ukrajince a Rusy. „Zápaďáci si zaplatí a jezdí sem střílet, to se děje. Jsou to jednoduché cíle, chlapi stojí na mostě, kouří, bez termovize, bez ničeho, a to se děje na obou stranách,“ poznamenal. Doporučil také České republice soustředit se na vlastní přípravu a obranyschopnost společnosti. Tvrdí navíc, že kdyby byla za každého Rusa vypsána odměna sto tisíc, za tři měsíce bude po válce, a to jen proto, že dva měsíce z toho si Ukrajinci domlouvají kafíčko a kdo z toho co bude mít.
Na konci videa vypráví, jak sháněl zaměřovače, z nichž dva nakonec našel ve skladu, které nebyly zařazené a nepoužívaly se na puškách. Bez baterií. „Odjeli čtyři Ukrajinci pro baterie, vrátili se za pět hodin a přivezli dvě baterie, nic víc. Nikdo nenosí vesty, pušky a Rusové jsou patnáct minut tamhle za kopcem a zaměřovače leží ve skladu a nepoužívají se. To nebylo v hotelu, ale v Doněcku, tam, kde se bojuje. Člověk má nějaká očekávání, ale tohle mě fascinovalo. Jak jim vůbec nezáleží na vlastním životě a do jaké míry lze jít ve vlastní pohodlnosti a nečelit tomu, co je přede mnou,“ podivoval se Šafařík s tím, že v Česku by to pravděpodobně dopadlo stejně.
Další údiv vzbudil jeho návrat na Ukrajinu, když přijel ke stejným lidem, kteří mohli mezitím vytrénovat dalších šedesát lidí, ale to se nestalo. Jeden z deseti vojáků podle něj je aktivní, nosí vybavení, je sladěný a na puškách má, co tam má být. Na jejich základně je pak pořádek, organizace, a pokud něco chybí, tak se to dokoupí, protože dostali všechny prostředky i vybavení a někteří z nich to vidí. „Ale aby si jako v Battlefieldu prohodili zbraně a já jsem ostřelovač, já jsem střelec… A místo aby využili poslední den, kdy jsem tam byl, dostal voják zadáno sekat dřevo – místo zacházení se zbraněmi. Podle toho to také vypadá, 87procentní ztrátovost při ofenzivách. Kdyby se v západním světě stalo u nějaké akce, že by měla 85 procent ztráty, okamžitě se všechno zastaví, všechno velení se odvolá, vše stojí a dvacet let poté se budou psát knihy, co se to stalo. Tady je to úplně normální,“ řekl a porovnal to se skutečností o sto procent dražší elektřinou, jídlem a dalšími náklady, které vytvářejí zátěž na obyčejné lidi například v České republice.
„Pořád se to přiživuje jako lži vůči covidu a je mi z toho na blití. Řešením je neposílat jim peníze, které nikdo nekontroluje, co se s nimi děje a co se děje s věcmi za ně koupenými, jak se používají v praxi. Prostřídal jsem tři jednotky a všude to bylo to samé. I lidé z mého okolí, kteří tam byli, mluví stejně. Nulové vedení, podpora a zájem. Sedí a čumí do telefonu,“ uzavřel a vyzval všechny, kdo mají zkušenosti z Ukrajiny, aby se o ně podělili v komentářích videa.
Psali jsme:
Šándor: Poradci jezdí v SUV, Zdechovský: Ukrajině je třeba dál pomáhat
ParlamentníListy.cz požádaly o komentář bezpečnostního experta Andora Šándora. Ten si myslí, že zkušenosti jako Jan Šafařík musí mít více lidí: „Bohužel se ale lidé v této situaci dost často bojí mluvit, aby nebyli osočeni, že jsou proruští a tak podobně. Nejvážnější otázkou toho, co se na Ukrajině děje, je fakt, že i Spojené státy poslaly do Kyjeva své auditory, aby se podívali, jak se zachází s prostředky a s pomocí, která je Ukrajině zasílána. Máme důkazy, že poradci na nejvyšším místě na Ukrajině jezdí v SUV, které Američané dodali pro armádu, nikoli pro ně apod. Vyplouvají na povrch i machinace na ministerstvu obrany,“ vysvětluje generál ve výslužbě. A dodává, že kdyby šlo o nějaké „malé přikrádání, nikdo by to moc neřešil. Nechci říct, že je to selhání celého systému, k tomu informace nemám, ale je to nepochybně dost vážná věc.“
Šándor však zároveň připouští, že k válce obecně patří i chaos: „Válka je něco jiného než běžný život. Dochází tam k mnoha zmatkům, věci zdaleka nefungují tak, jak by měly. Celý ukrajinský systém nebyl připraven na ruskou invazi, a než přišel dostatek zbraní ze Západu, v mnohém se tam improvizovalo.“ Hrůzy válečného běsnění podle něj mohou ovlivnit i způsob jednání: „Když jste někde v zákopu a kolem vás umírají kamarádi, vidíte jejich krev, mozek, vyhřezlé vnitřnosti, tak přemýšlíte úplně jinak a taky se jinak chováte. Ale ještě jedno bych chtěl dodat,“ upozornil na závěr někdejší šéf Vojenského zpravodajství. „Pokud byla před válkou Ukrajina jednou z nejzkorumpovanějších zemí na světě, není důvod si myslet, že by to teď bylo jinak. Ba naopak, všechny nešvary se za války ještě prohloubí.“
Video Jana Šafaříka jsme zaslali i europoslanci Tomáši Zdechovskému. Ten se k problematice Ukrajiny dlouhodobě vyjadřuje a je také členem aktivních záloh. Zajímalo nás, co si o zkušenosti českého výcvikáře myslí: „Mám-li být upřímný, to video na mě nepůsobí moc důvěryhodně,“ řekl ParlamentnímListům.cz poté, co si ho celé prohlédl. „Zarazilo mě, že pán si mnohokrát nemůže vzpomenout na místa nebo názvy, což je dost zarážející,“ diví se lidovecký politik. „Potkal jsem se s lidmi, kteří tam působili nebo působí, a tohle se jim nestává.“
Upřesnil také slova Andora Šándora o auditu: „Ten audit tam je už od počátku konfliktu, to není nic nového. Dohlíží nad hospodařením a správným využíváním pomoci. A taky bych rád dodal jednu věc,“ upozornil Zdechovský. „Spojené státy a další země, které na Ukrajinu dodávají zbraně, tam neposílají nekvalitní dodávky. Mají zájem na tom, aby ty zbraně vydržely co nejdéle.“
Divákům videa vzkazuje, že každý si musí udělat názor sám: „Každý člověk musí mít vlastní zkušenost, udělat si obrázek sám a přemýšlet o tom samostatně. Mě by tohle video, upřímně řečeno, nepřesvědčilo. Já byl na Ukrajině mnohokrát, vozil jsem tam humanitární pomoc, mnohokrát jsem se tam setkal s lidmi, kteří jsou opravdu v nouzi. Ženy a děti byly vděčné za hygienické potřeby a maličkosti,“ vzpomíná Zdechovský. „Bral bych to tak, že Ukrajina je pořád napadeným národem a je potřeba jí pomáhat.“
Europoslanec v rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz také řekl, že však chápe chování některých lidí, kteří se vydali pomáhat, a nakonec si to rozmysleli: „Sám jsem takové lidi poznal. Vydali se do války a na hranicích si uvědomili tu celou tíhu a vrátili se zpět. To se stává, chápu to. Válka je strašná věc, mění lidské chování i uvažování.“
ParlamentníListy.cz požádaly o komentář k videu i Ministerstvo obrany. Do vydání článku jsme však neobdrželi odpověď.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Zuzana Koulová
Hlustvisihák
